KOLIBA

SALAJKA

Popel získaný spálením dřeva a listí byl v minulosti velmi důležitou surovinou a to pro svůj vysoký obsah drasla. Získané a zpracované draslo (uhličitan draselný) známe především pod označením potaš. flus či salajka. Draslo (salajka) byla nezbytná při výrobě skla, mýdla, kamence a při zpracování kůží. Popelářství proto bylo v oblasti Beskyd značně rozšířené. Popeláři shromažďovali veškeré suché a vyvrácené stromy, ulámané vršky, větve, pařezy a odtahovali je na planiny a paseky, kde je v mělkých jamách spalovali na popel. Z dřevěného popela bylo však třeba surové draslo (salajku) získat dalšími jednoduchými chemickými procesy. Popel se prosíval a vyluhoval v kádích. Popel se loužil nejprve studenou a následně horkou vodou. Získaný louh se následně odpařoval na mělkých železných pánvích. Výsledkem bylo surové draslo - salajka, která se připekla k pánvi a musela se z ní vytloukat  a seškrabovat. Toto surové draslo, nejčastěji označované jako flus, již bývalo používáno k různým účelům. Pro další zkvalitnění a vytvoření konečné potaše, muselo draslo (salajka) projít ještě přepálením ve zvláštní kalcinační peci. Rozšířené popelářství a získávání drasla vedlo k místnímu pojmenování Salajka části dnešní obce Horní Lomná.

Draslo (Salajka) se však ve zdejší oblasti získávalo i mnohem primitivnější formou. Mezi staré zaniklé technologie rozšířené v oblasti západních Beskyd patřilo totiž i takzvané pálení škvarků z popela. Na výrobu škvarků z popela se používal výhradně dřevěný popel, kteří dřevaři získávali pálením dřeva v lese. Často způsobovali drastické ničení i zcela zdravých stromů, které byly celé spalovány ještě rostoucí. Při zhotovování škvarků z popela se ve svahu položily dvě klády a mezi nimi se vybrala zemina. Takto získaný prostor bylo potřeba vyplnit vrstvou dřevěného popela, klády zakrýt syrovými větvemi a omazat vrstvou hlíny čím se vytvořil komín. Pod komínem se rozdělal prudký oheň, který byl udržován tak dlouho, dokud se popel vlivem trvalé vysoké teploty neslil do hrud připomínajících svým tvarem právě škvarky. Tyto popelové filtráty byly jistou náhradou za drahou kvalitní potaš. Vychladlé škvarky se používaly na bělení plátna i praní prádla. Formani rozváželi popelové škvarky do širokého okolí, ale nové účinnější prostředky tento svébytný produkt zákonitě vytlačily již v 19. století.

PhDr. Václav Michalička, Ph. D.