KOLIBA

Od 3. 7. 2010 do 10. 7. 2010 jsme spolu s Ogniskem Goroli Śląskich v Košařiskách a obcí Horní Lomná pořádali akci Salajka na Salajce.

Oživili jsme starou technologii výroby potaše (u nás zvané salajka), vypálili škvarky z popela a rovněž vypálili v milíři dřevěné uhlí. Při tom probíhaly dílny starých řemesel: výroba provazů, plstění a předení vlny, tkaní, hrnčířství, výroba papírových květů, drátování a zdobení medových perníků.

SALAJKA

 Popel získaný spálením dřeva a listí byl v minulosti velmi důležitou surovinou a to pro svůj vysoký obsah drasla. Získané a zpracované draslo (uhličitan draselný) známe především pod označením potaš, flus či salajka. Draslo (salajka) byla nezbytná při výrobě skla,mýdla, kamence i při zpracování, kůží. Popelářství proto bylo v oblasti Beskyd značně rozšířené. Popeláři shromažďovali veškeré suché a vyvrácené stromy, ulámané vršky, větve, pařezy a odtahovali je na planiny a paseky, kde je v mělkých jamách spalovali na popel. Z dřevěného popela bylo však třeba surové draslo (salajku) získat dalšími jednoduchými chemickými procesy. Popel se prosíval a vyluhoval v kádích. Popel se loužil nejprve studenou a následně horkou vodou. Získaný louh se následně opařoval na mělkých železných pánvích. Výsledkem bylo surové draslo - salajka, která se připekla k pánvi a musela se z ní vytloukat a seškrabovat. Toto surové draslo nejčastěji označované jako flus již bývalo používáno k různým účelům. Pro další zkvalitnění a vytvoření konečné potaše, muselo draslo (salajka) projít ještě přepálením ve zvláštní kalcinační peci. Rozšířené popelářství a získávání drasla vedlo k místnímu pojmenování Salajka  části dnešní obce Horní Lomné.

Draslo (SALAJKA) se však ve zdejší oblasti získávalo i mnohem primitivnější formou. Mezi staré zaniklé technologie rozšířené v oblasti západních Beskyd patřilo totiž i takzvané pálení škvarků z popela. Na výrobu škvarků z popela se používal výhradně dřevěný popel, který dřevaři získávali pálením dřeva v lese. Často způsobovali drastické ničení i zcela zdravých stromů, které byly celé spalovány ještě rostoucí. Při zhotovování škvarků z popela se ve svahu položily dvě klády a mezi nimi se vybrala zemina. Takto získaný prostor bylo potřeba vyplnit vrstvou dřevěného popela, klády zakrýt syrovými větvemi a omazat vrstvou hlíny čím se vytvořil komín. Pod komínem se rozdělal prudký oheň, který byl udržován tak dlouho, dokud se popel vlivem trvalé vysoké teploty neslil do hrud připomínajících svým tvarem právě škvarky. Tyto popelové filtráty byly jistou náhradou za drahou kvalitní potaš.  Vychladlé škvarky se používaly na bělení plátna i praní prádla. Formani rozváželi popelové škvarky do širokého okolí, ale nové účinnější prostředky tento svébytný produkt zákonitě vytlačily již v 19. století. 

autor textu: Mgr. Václav Michalička

Milíř

V Lomné a rovněž v celých Beskydech bylo rozšířeným  lesním řemeslem, které se udrželo až do poloviny 20. století uhlířství. Dřevěné uhlí se pálilo pro kováře a ve velkém pro potřeby hamrů a do vysokých pecí k tavení železa. Dodnes se uchovalo mnoho místních názvů upomínající právě na místa, kde se dřevěné uhlí pálilo (např. Uhlisko, Miliř.). Uhlí se pálilo v milíři od jara do podzimu, když nebylo moc mokro. Nejdůležitější bylo si připravit dobré dřevo. Nejčastěji se používala dobře proschlá polena z listnatých stromů pokácených v zimě. Stavba milíře začínala zaražením vysokého kůlu do země, kterému se říkalo král. Ten obložili uhlíři suchým roštím, které přivázali houžvemi z prutů mladých stromků. Polena se vyrovnávala do několika pater tak, aby bylo dosaženo tvaru pravidelné kupole. Další vrstvu milíře tvořily drny, chvojí a mech a na ní omazávka z hlíny smíchané s uhelným prachem.Milíř se však nemohl rozhořet, ale pouze doutnat za omezeného přívodu vzduchu. Ten se dovnitř dostával pomocí děr propíchnutých pohrabáčem nejprve v horní části milíře a postupně, jak pokračovalo prouhlení, se sestupovalo dolů. Kolem milíře bylo neustále mnoho práce. Vyhořená část se doplňovala třískami a drobným dřívím a celou hromadu uhlíři opatrně stloukali dolů. Navíc neustále bylo třeba milíř utěsňovat, omazávat a sledovat barvu kouře, která signalizovala, zda je v milíři vše v pořádku. Pálení trvalo několik dní dle velikosti milíře. Když z něj začal vycházet modrý kouř, celý se ucpal a čekalo se, až důkladně vychladl a mohlo se přistoupit k jeho rozebrání. Uhlíři pomocí hrábí s dlouhými zuby postupně vyhrabávali dřevěné uhlí, které odnášeli v putnách a sypali do pytlů. Kvalitní uhlí zůstalo zachováno ve velkých kusech, pěkně se lesklo a jen málo černilo. Uhlíři většinou měli rozdělaných několik milířů v různých fázích výpalu, aby nemuseli přerušovat svou práci. Jednalo se o značně náročnou i nebezpečnou práci a obrovské milíře se mohli pro nepozorného uhlíře stát osudnými. Nejen že se muselo dávat pozor, aby nevyskočila žhavá jiskra a něco nezapálila, ale rozpálený milíř se mohl propadnout a uhlíře pohltit. Při pálení se používalo pouze jednoduché základní vybavení, do kterého nezbytně patřily dřevěné lopaty, palice, ostré kopáče, sekery, krumpáče, putny na uhlí a žebříky. Život uhlířů byl přizpůsobený sezónnímu dlouhodobému pobývání v lese, a pokud jejich obydlí nestála někde v blízkosti, stavěli si provizorní přístřešky, ve kterých přespávali.

text a schéma milíře: Mgr. Václav Michalička

Odborným garantem pálení milíře a salajky bylo Muzeum Novojičínska, p.o.

Na akci jsme rovněž spolupracovali s Ústavem evropské etnologie FF MU.