KOLIBA

Pálení milíře

V Košařiskách a rovněž v celých Beskydech bylo rozšířeným  lesním řemeslem, které se udrželo až do poloviny 20. století uhlířství. Dřevěné uhlí se pálilo pro kováře a ve velkém pro potřeby hamrů a do vysokých pecí k tavení železa. Dodnes se uchovalo mnoho místních názvů upomínající právě na místa, kde se dřevěné uhlí pálilo (např. Uhlisko, Milíř.). Uhlí se pálilo v milíři od jara do podzimu, když nebylo moc mokro. Nejdůležitější bylo si připravit dobré dřevo. Nejčastěji se používala dobře proschlá polena z listnatých stromů pokácených v zimě. Stavba milíře začínala zaražením vysokého kůlu do země, kterému se říkalo král. Ten obložili uhlíři suchým roštím, které přivázali houžvemi z prutů mladých stromků. Polena se vyrovnávala do několika pater tak, aby bylo dosaženo tvaru pravidelné kupole. Další vrstvu milíře tvořily drny, chvojí a mech a na ní omazávka z hlíny smíchané s uhelným prachem. Milíř se však nemohl rozhořet, ale pouze doutnat za omezeného přívodu vzduchu. Ten se dovnitř dostával pomocí děr propíchnutých pohrabáčem nejprve v horní části milíře a postupně, jak pokračovalo prouhlení, se sestupovalo dolů. Kolem milíře bylo neustále mnoho práce. Vyhořená část se doplňovala třískami a drobným dřívím a celou hromadu uhlíři opatrně stloukali dolů. Navíc neustále bylo třeba milíř utěsňovat, omazávat a sledovat barvu kouře, která signalizovala, zda je v milíři vše v pořádku. Pálení trvalo několik dní dle velikosti milíře. Když z něj začal vycházet modrý kouř, celý se ucpal a čekalo se, až důkladně vychladl a mohlo se přistoupit k jeho rozebrání. Uhlíři pomocí hrábí s dlouhými zuby postupně vyhrabávali dřevěné uhlí, které odnášeli v putnách a sypali do pytlů. Kvalitní uhlí zůstalo zachováno ve velkých kusech, pěkně se lesklo a jen málo černilo. Uhlíři většinou měli rozdělaných několik milířů v různých fázích výpalu, aby nemuseli přerušovat svou práci. Jednalo se o značně náročnou i nebezpečnou práci a obrovské milíře se mohli pro nepozorného uhlíře stát osudnými. Nejen že se muselo dávat pozor, aby nevyskočila žhavá jiskra a něco nezapálila, ale rozpálený milíř se mohl propadnout a uhlíře pohltit. Při pálení se používalo pouze jednoduché základní vybavení, do kterého nezbytně patřily dřevěné lopaty, palice, ostré kopáče, sekery, krumpáče, putny na uhlí a žebříky. Život uhlířů byl přizpůsobený sezónnímu dlouhodobému pobývání v lese, a pokud jejich obydlí nestála někde v blízkosti, stavěli si provizorní přístřešky, ve kterých přespávali.

text: Mgr. Václav Michalička

 Odborným garantem pálení milíře je Muzeum Novojičínska, p.o.